Ev'Housing: Řemeslo, braň se!

Nevím kde začít…

Nejdříve musím zmínit pár vět, které padly začátkem dubna.

Konverzace, která proběhla zhruba před pěti týdny:

Já: „Je reálné, že budu od 1. 5. bydlet? Můžu na 1. 5. domluvit předání bytu na Smíchově?“ … „Víš, nemůžu si dovolit nemít střechu nad hlavou, mám 2 zvířata, takže přechodné bydlení je bohužel nereálné!“

Architekt: „Jasně, za 14 dní máme hotovo! Tady už se jen dodělá pár věcí, to je hned.“

Je čtvrtek, 12. 5. venku svítí sluníčko, konečně začíná být teplo a to je asi jeden z mála aspektů, který ještě drží mou psychiku v hladině snesitelnosti, nemám daleko k tomu, abych se složila jako domeček z karet…

Měla jsem bláhovou idylku, posledních 12 dní si užívám nového bytu, zařizuji si ho podle představ, vybírám látku na závěsy, talíře, příbory, kupuju a instaluju dekorace, v sekci ručníků se nemůžu rozhodnout, které barvy vybrat a proto koupím takové množství ručníků, které nemůžu nikdy využít, ale to nevadí, všechny budou ladit…

Realita je ale jiná …

Dvanáct dní přespávám v malém jednopokojovém bytě u maminky, na matračce pro hosty, umístěné mezi konferenčním stolknem a zdí. Na mé útočiště si rozhodně nestěžuji a jsem za něj vděčná. Navíc, s maminkou se nemám vůbec špatně. Ale oproti původní idylce je to hodně veliký rozdíl.

Zvířata jsou na chatě. Kocour si to užívá a myslím, že i babička je spokojená, že má o koho pečovat. Se psem je to trochu horší, chata není oplocená, a jelikož je Agi neunavitelné hravé zvíře, s loveckými pudy německého ovčáka a tvrdohlavostí po paničce, péče o ni je náročnější. Trochu si pohrála se sousedovic slípkami, takže teď musí být pod drobnohledem, nebo přivázaná k trámu, aby zase nezdrhla na slepičí čajíček o páté.

Ovšem fakt, že už jsem měla dávno bydlet a zařizovat si byt, není ten, co by mě tolik trápil. Je to sice veliká komplikace pro mě i pár lidí kolem, ale nevadí, je to dočasné a jak se říká, musíme si pomáhat…

Ten problém, jak napovídá název tohoto příspěvku je daleko horší.

Práce, která se na bytě do teď udělala, je katastrofická. Nejspíš je to v důsledku toho, že se nestíhá a hoří termíny, ale podle mého názoru, nic nemůže být na úkor práce. Termíny už jsou dávno v plamenech, průšvih s bydlením jsem nějak zažehnala, ale jak se vyřeší katastrofy, které mám v bytě, to teda nevím…

V pondělí mi volal pan dělník, jestli můžu přijet do bytu, že má hotovo.

Věděla jsem, že hotovo v žádném případě nemá a že s ním budu muset byt projít a říct mu, co všechno musí opravit. Ovšem jeho reakce mně rozčílily doběla.

Špatně položená podlaha... že je křivá, houpe se, vrže, všude jsou boule, nikde není rovný kus, kde by se kulička nekutálela, te je kapitola jiná, ale tohle?

Já: "co je tohle, to snad nemyslíte vážně?!"

odpověď pana dělníka, z nepříliš vzdálené země, kde nejspíš mají pocit, že ukrajinci můžou z českého člověka dělat blbce a nechá si to líbit, byla:

"To době pani, to tak musí!"

Myslela jsem, že mu jednu vlepím!

Ano, plovoucí podlaha nesmí přiléhat ke zdi, to vím, a nemusím být stavař. Ale také vím, že ten kousek, který vznikne mezi zdí a podlahou, se schová právě pod tu lištu. Jenže to se jim, Patům a Matům, nějak nepovedlo.. dvakrát měř, jednou řež!

Vlastně na všechno, co jsem ukázala, že se mi nelíbí, nebo je špatně udělané mi bylo řečeno: "To tak dopře pani. To nejde jinak pani. To musí pani. To ja nedělal pani. To bylo pani. To ja neumim pani...." škoda, že se v textu nedá vyjádřit jeho přízvuk a intonace..

Hodně ryhchle jsem ho vyhodila z bytu s tím, že o tomhle se spolu nebudeme dál bavit a vše začnu řešit osobně jen s jeho šéfem, panem Architektem. Ano, z něj jsem byla zprvu nadšená a měla radost, že bude celý byt dělat právě on, ale nějak se mu to nevyvedlo.. Do teď nechápu, kde nastala chyba...

A teď pokračování včerejší fotodokumentace